Nejspíš každý člověk na světě mi potvrdí, že má rád zvířata. Aspoň trošičku. A snad nikdo neřekne, že zvířata nesnáší nebo dokonce nenávidí, i ten vždycky najde aspoň nějakou výjimku. Ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že sice máme rádi zvířata jako celek, ale přece jenom ne každé z nich stejně. Některá ze zvířat milujeme, některá máme rádi, některá snášíme, některá mít nemusíme a proti některým máme přece jenom výhrady nebo dokonce averzi.
Zkrátka nemáme všechna zvířata stejně rádi. A možná u většiny z nás se najde i aspoň jeden neoblíbený exemplář. A asi to tak musí být. Různí tvorové různě vypadají a různě se chovají, a tak se není co divit tomu, že nám něco připadá krásné a přítulné, ale jiné odpudivé.
Někdo z nás třeba miluje včeličky už od doby, kdy si zamiloval včelku Máju. Postává pod kvetoucími stromy nebo u záhonů nebo na louce a poslouchá uklidňující bzučení, zatímco někdo jiný už při prvním zabzučení utíká, třeba alergik. Někdo je kamarád snad s každým psem, ale ten, koho někdy nějaké psisko pokousalo, je možná už navždycky odtažitý nebo se psů přímo stranící. Někdo chová pavouky a jiný na ně nesnese ani pohled, někdo ryby loví a jiný se štítí i jenom doteku jejich slizkého těla.
A přiznávám, že i já máme mezi zvířaty svoje favority i ta, co nemusím. Asi jako každý. Ale přesto říkám, že mám ráda zvířata. Protože je ráda jednoduše mám. Všechna jako celek. Mám je ráda, když se s nimi můžu pomazlit a když mají hebkou srst. Což spousta z vás, milovníků psů a koček, určitě chápe. A jsem smířená s tím, že v tom nebudu nikdy pochopená těmi, které pokousal pes nebo kteří si honem běží vzít prášek, aby se kvůli obyčejné srsti nezačali třeba dusit. A nemusím mít většinu těch malých lezoucích pišišvorů, nebo něco jiného více než čtyřnohého, co po mně může někde lézt. I když to nekouše.