Slyšíte to ze všech stran. Dodělej si školu, prodluž si mládí. Vaši nejbližší z vás chtějí mít při nejmenším pana inženýra či paní inženýrku. Není nic platný argument, že vás daná škola nebaví nebo prostě nejste studijní typ. Ve zprávách každou chvíli slyšíte, jak Evropská unie tlačí státy k tomu mít ve své zemi co nejvíce vysokoškoláků.
Je opravdu nutné dávat vzdělání tak vysokou prioritu? Skutečně musí všichni již v mládí začít bojovat o budoucí zaměstnání na teplém místečku? Za každou cenu? A proč vlastně, když o to teoreticky ani sami nemají zájem? Co když vnitřně cítí, že jejich prioritou a cílem je úplně něco jiného? Je to vůbec spravedlivé – druhým lajnovat jejich život?
Jádrem problému je, jako v mnoha jiných případech, jakési vnější očekávání. Tedy touha vašeho okolí vidět vás jeho očima tak, jak si vás samo ve svých představách vysnilo. To oni se chtějí pochlubit vašimi úspěchy, být na vás pyšní a hrdí. Je to určitá společenská bublina, v jejímž vnitřku chtějí figurovat.
Často si ovšem neuvědomují, že jste to právě vy, který by se měl řídit svými pocity a přesvědčeními a komu by mělo být nějaká společenská prestiž v zásadě ukradená. Tedy v případě, že po ní netouží. Proč by měli druzí rozhodovat za vás, když neznají vaše pocity, touhy a nejtajnější přání? A pokud znají, tak rozhodně ne lépe než ten nejpovolanější soudce, kterým jsem vy sami.
Jistě, v mnohých případech lidem slouží některé argumenty jako výmluvy. Rádi svoji lenost svedou na to, že je daná škola nebaví. V mnoha případech je skutečně lepší se takříkajíc „kousnout“ a překonat na cestě různé překážky a vzít zavděk zkušenostem nasbíraným na této cestě. Každá překonaná překážka nám pomáhá dále růst.
Ne vždy je ovšem vzdělání takovou nutností, abyste kvůli němu nespali a chodili do školy a ze školy otrávení. Každý si musí najít svoji cestičku, která ho dovede tam, kam on sám nejvíce touží. Byť ne vždy je jasný výsledek, a může se klidně stát, že zvolená cesta nebyla ta nejlepší. Ale co je důležité – byla naše.